Na Albertově jsem měla opravdu hodně hezkých okamžiků. Vzpomínám si na velmi hezký večer a chtěla bych vám o tom říct. Na konci prvního semestru jsme měli dohromady malý večírek a tam jsem byla se spoluzačkou z Číny. Hodně jsme spolu mluvily, až jsme si všimly dvou sympatických kluků, se kterými nikdo nemluvil. Tak jsme se s nimi začaly bavit, protože oni byli taky studenti z Albertova. Jeden byl z Vietnamu a ten druhý z Japonska. Mluvili jsme pouze česky dohromady, protože ne každý mohl mluvit anglicky.  A představte si to: Nepoužili jsme jen fráze z knihy, jako „Ahoj, jak se máte? Odkud jste? Co děláte?“ a pak konec konverzace. Ne, naopak: Mluvili jsme spolu o životě, o našich snech, nápadech a důvodech, proč jsme tady v Praze a učíme se česky. Vyprávěli jsme si o našich zemích a kulturách. Nikdy jsem si neuměla představit, že bych mluvila s Číňankou, s Vietnamcem a Japoncem dohromady dvě hodiny, a to česky. Byl to pro mě nejhezčí okamžik a byla jsem nadšená jak čeština, jazyk deseti milionů, spojuje lidi, studenty z celého světa. A ta výměna zkušeností, toto setkání s nejrůznějšími lidmi z Ruska, z celé Ameriky, z Austrálie, dokonce i z Afriky, nebo z Evropy, se stává každý den, v každé dvacetiminutové pauze, v každém kurzu na Albertově.